Dnes se svými dětmi, i s dětmi ve svém okolí, komunikuji jinak. Nekřičíme, neponižuji je nebo se nad ně nepovyšuji. Spíše diskutujme a na všem se dokážeme domluvit tak, aby obě strany byly spokojené.
Vím, jak s nimi pracovat v klidu, s úctou a respektem.
Děti potřebují cítit, že je někdo poslouchá, má rád a respektuje je, což se nestává úplnou součástí dnešní společnosti. Děti jsou přeci jen děti. A měla jsem to tak postaveno i já, když se nám narodila dcera Anička.
Velmi si užívám chvíle, jak v práci, tak doma, kdy vím, jak mám zareagovat, aby nebyl slyšet křik, pláč nebo povzdech.

Když se však vrátím zpět do doby, kdy jsem studovala magisterský obor speciální pedagogiky a současně jsem pracovala jako asistent pedagoga, vnímala jsem výchovu a vzdělávání děti jinak. Stejně jako 80% dnešní populace. Byla jsem velmi impulzivní, vznětlivá a na vše jsem reagovala křikem.

Práce u různě znevýhodněných dětí mě naučila, že tyhle reakce mě více od dětí oddělují, než k nim přibližují. A tak jsem už v té době na sobě začala pracovat.

Pak přišlo narození dcery a já jsem měla pocit, že se ztrácím sama v čase, prostoru a že sama neumím naplnit čas smysluplně. Spadla jsem do rutinních úklidů, péči o manžela a dceru a sama jsem se nijak nerealizovala.

Nevěděla jsem, jak si s dcerou hrát, aby to bavilo jak mě, tak jí. Začala jsem pro ni vytvářet nějaké věci z papíru, ale bylo vidět, že to nebylo ono. Hodně jsme tedy chodily ven, ale přesto jsem cítila, že mé dny jsou jeden jako druhý.

Já s drdolem na hlavě, každý den ve stejný čas jsme dělaly to stejné.
A protože s dítětem by máma měla být 3 roky doma (protože takhle to společnost nastavila) tak i já jsem byla rozhodnutá, že zůstanu 3 roky na rodičovské dovolené.

Představa, co se sebou budu, za 3 roky dělat, byla nepředstavitelná.
Kam se vrátím do práce? A co chci vlastně dělat? Mám magisterský titul v oboru speciální pedagogika raného věku-tak třeba do speciální mateřské školy? Nebo někam do denního stacionáře?

Když Anička nastoupila do školky, našla jsem si brigádu jako koordinátorka doučování. Měla jsem možnost komunikovat s lidmi přes telefon a pomáhat jim najít správnou formu doučování. To mě dost bavilo.

Jednoho dne jsem v autobuse potkala svou spolupracovnici z minulých let, kdy jsem dělala asistentku pedagoga. Taky už měla syna, který navštěvoval mateřskou školu s Montessori prvky a řekla mi o tom, že právě v této školce hledají novou posilu. Jen tak jsem poslala životopis a ono to vyšlo.
Stála přede mnou úplně nová etapa. Něco, co jsem nikdy nedělala. Nikdy jsem nepracovala jako učitelka v mateřské škole a nikdy jsem moc nepracovala a neuznávala Montessori styl.
Ale řekla jsme si, že zkusit se má všechno, a tak jsem do toho šla.
První měsíc jsem se cítila hrozně. Neuměla jsem si představit, že bych měla pracovat podle principů Montessori. Kladla jsem si otázky: ,,Co to vlastně je? Jak se dělají pomůcky?“. Najednou bylo přede mnou zase hodně otázek.
Ale nejsem typ člověka, který něco vzdává a tak jsem pozorovala, učila se, četla jsem, studovala....Až mi jednou starší kolegyně, velmi zkušený člověk v oboru, řekla,, Dobrá práce, děláš to velmi dobře- a máš na to talent.“.

A proto chci ten čas, který budu trávit doma využít smysluplně a naučit rodiče dětí, různých věkových kategorií, jak s nimi komunikovat, jak si s nimi hrát a jak pro ně vytvářet věci, které budou mít smysl.

Třeba se mi podaří naplnit čas i vám – rodičům, kteří se zmítají v čase, den co den, měsíc co měsíc, rok co rok s drdolem na hlavě a s pocitem, že tento čas nevyužili efektivně.

Chci vám díky svému e-booku, kurzům a online videím ukázat, že v tom nejste sami.

A kvůli tomu, že občas křičíte nejste špatní rodiče.

NEJSTE.